Jsme vůbec šťastní?

Tak prostá, až trochu naivní nebo také hloupoučká otázka a přesto jak těžké je na ní odpovědět.
Nikdy za mého dosavadního života mě nenapadlo si takovou tu otázku položit. Každý se vás ptá "jak se máte?", ale ne na to "jsi šťastný?".
Poslední čtyři roky, dá se říci, bojuju o jakési místo na slunci. Když mi bylo těch jedenáct až třináct let, dá se bez nadsázky o mě mluvit jako o trosce, jako o člověku, pro který život neměl velkou cenu, neboť byl velmi zlý. Díky pohanství a také psychologii se ze mě postupně stával v oněch čtyřech letech jiný člověk a stále stává - hledám svou identitu, jak by se dalo říct, hledám smysl života, hledám pocit radosti a hrdosti ze svého života.
Jeden člověk, se kterým jsem poseděl ve Story Café, při rozhovoru tuhle otázku vyřkl. Tehdá jsme probírali jeho důvody, proč šťastný není. Tak nějak se na mě, zaplať pánbůh, zapomnělo.
Až o dva dny později ta otázka v mé hlavě znovu vyvstala, až mi zamrazilo v zádech.
Jsem já vůbec šťastný?
Jednoduchým "ano" nebo "ne" se nedá odpovědět, můj život se radikálně změnil, objektivně k lepšímu, ale přesto bych o sobě nemluvil jako o šťastném člověku.

Jako hlavní úspěch se dá považovat to, že jsem se z toho bahna, ve kterém se tehdy válel, dokázal zvednout a něco se svým životem udělat - i když to bylo s pomocnými výše zmiňovanými berličkami. Jako další úspěch se dá považovat změna pohledu na život - je pozitivní a akční, už nikdy by mě nenapadlo se například sebelitovat a snažit se vyvolat lítost v druhých, ale naopak, když je problém, snažím se ho přímo řešit. Obecně zvládám lépe zátěžové situace, vystupování na veřejnosti a další dílčí věci, které pomáhají ze mě vytvářet lepšího člověka. Mám víc přátel, dobrou školu i studijní úspěch v ní (no, to je relativní...), jsem ambiciózní, sebevědomý, asertivní.

Tak, kde je problém?

O sobě, jako šťastném člověku nemůžu mluvit, protože jsem na svůj život mnohem více náročný, než kdy dřív, což je jedno úskalí, to druhé jsou vztahy obecně, zejména pak ty milostné (což je román sám o sobě) i ty rodinné, které se mi, bohužel, hroutí před očima.

Ale, kdo dnes nemá nějaký ten problém?

Když pomineme tu fázi života, kdy jsme do někoho bláznivě zamilovaní (což já tedy bohužel nejsem), jsme my, někdy jako lidé, šťastný? Možná smyslem našich životů je blahočit se neustále za jakýmsi ideálem. A problém nastává teprve až tehdy, kdy svůj boj vzdáváme...