Co nového v mém životě #2

Je nový měsíc...a začátek nového měsíce znamená strachování se před tělocvičnou. Proč? Každý se klepe, co si ten náš idiot, co nás tělocvik učí, na nás vymyslí. Měsíc co měsíc se na něco specializujeme a hned na začátku to vypadalo na gymnastiku. "Pane učiteli neeeee...gymnastiku neeee," skučeli jsme jeden přes druhého, když jsme tahali dvě žíněnky. A učitel mlčel. Zatím, nakonec z toho zaplať-pánu-bohovi-celý-HDP-EU se nevykluvala gymnastika, ale ragby. To mě celkem i bavilo, protože, tam se člověk ujme míče a už s ním běží, i kdyby se strop bortil na druhou stranu hřiště, kde ho prostě položí...jenže ragby v podání naší třídy se proměnilo v skoro krvavou rvačku. Mý dva největší úhlavní nepřátelé - Kuna s tím kumpánem stále si v peněžence hřející ten svůj kondom, kterým nejsem v poslední době příliš pochuti, byli v protistraně. A žádná jiná příležitost, jak mi dát na držku a vyváznout z trestu je samozřejmě při ragby. A já jako blbec se ještě snažil, takže věčně jsem měl míč a věčně útočili na mě. Dokonce Kuna byla tak drzá, že se rozhodla mi skončit na záda, ale já se v tu chvíli sehnul, takže mě přeletěl. Hezky přistál...A nakonec sport měsíce nebyl ani ragby, ale úděsný basketball...

Škola je celkově nějaká teď divoká...byla tu vzpoura, která ale skončila dřív než začala. Někdo totiž z počítačové učebny ukradl klávesnici s myší - sice něco takového může být každému jedině tak na hovno, ale někdo prostě svým kleptomantickým choutkům prostě neodoloal...A vedení školy s to rozhodlo řešit, že zamezí přístup k počítačům a teda i k internetu. A oheň byl na střeše. Proč kvůli jedné krádeži provádět tak drastický zákrok? Chvíli uvažuju...kdo by potřeboval klávesnici? A navíc z učebny, kde jsou ty starší počítače, takže se to ani nevyplatí. Došel jsem totiž k závěru, že ten, kdo ukradl tu klávesnici si chtěl prostě jenom na škole vybít svůj vztek a alespoň sám sobě si dokázat, že ona mu nemá co diktovat a že si zde bude dělat, co on uzná za vhodné. Pokud tomu tak je, je malá pravděpodobnost, že by znovu něco ukradl a pokud - tak ne nic z počítačové učebny. Vedení se vymlouvá, že jde o princip, že někdo něco ukradl. Jenže ta možnost tu bude stále, ať už se to stalo či ne! V době, kdy to píšu, problém není vyřešen, ale k počítačům se už znovu pouští...

Zákaz přístupu k počítačům ovšem není tím důvodem, proč jsem dlouho nic nenapsal - prostě nemám čas. Doma mi leží 16 knih, které musím přečíst, další jsou na čekací listině a teď se šrotím do školy jak kdy jindy. Má to však své ovoce - nedá mi to se nepochlubit - z ekonomie jsem měl hned nedávno nejlepší práci ze třídy a triumfuju - překvapivě - i v dalších předmětech. Doby, kdy jsem dychtivě zvedla ruce, že já jsem ten, kdo ví, byly naposledy v sedmé třídě a teď si tak trochu připomínám. A k tomu mám za úkol vypracovat asi deset referátů a další si dobrovolně nabírám, abych si zlepšil známky. Nevím, kde mi hlava stojí. Dneska kvůli tomu všemu jsem musel vstávat ještě ve čtyři hodiny ráno, abych to všechno vůbec stihl.

Takže není ani překvapením, že v tomhle stresu jsem nervní jak kdy jindy. K lidem, které vidím jednou za několik dní jsem milounký, to se ještě stačím kontrolovat, ale ti, které potkávám denně, prostě trpí. Zkuste se jenom trochu vrtnout, nebo zakašlat, a už na vás vrhám zlostnej pohled, jako kdyby vás chtěj zavraždit a v duchu vás kleju těmi nejsprostšími nadávkami. Jsem prostě jak natrní a řvu a hádám se s kdekým. A proto jsem uvítal dnešní oběd, kde jsem jako vždy nikdy neobědval, ale s ironií mou vlastní jsem se vrhl na Měňavku, takže jsem si tu svoji agresivitu trochu vybil, alespoň dočasně. Kde se to však ve mě bere? Jak mám bojovat proti takovému chování, když ani nevím, odkud pochází? Takhle vzteklej jsem nikdy nebyl. Zatím se krotím, ostatní si to nemyslí, ale kdybych se nekrotil, tak by teprve viděli...

A také jsem u toho stačil zhubnout rozných osm kilo, važím 57 na výšku 173 centimentrů. Vždy mi připadalo trapný do kolonky uvádět svojí váhu, protože se mi zdála na výšku velká, zatímco teď bych se zase styděl za svou podvýživu...a hubnu dál, to ani to cukroví nezastaví...

Stál jsem v autobuse a pozoroval jsem tam jednu barbie...vyprávěla dvoum klukům, na kterých bylo vidět, jak je to baví, že donutila svého otce koupit jí nějaké boty. A teď tam celá utržená ze řetězu je popisovala a k čemu všemu se jí to hodí...Víte kolik ty šílený škrpále stály? Prej 6 tisíc! Úplně se mi v tu chvíli zamotala hlava.

Ovšem naše třídní Barbie - Kasalová triumfovala podobně. Na hodinách ekonomie se svěřila, že za den pouze snídá, jinak už do huby nic nevezme, pak si stěžovala jak je tlustá, přitom je podvýživená jak modelka a stačial několikrát odmítnout Měňavku, kterou jí předhazovala naše profesorka s takovým opovržením, že nebylo pochyb o tom, že pro ní je na "nízké" úrovni. Kopl bych jí nejraději do prdele. Následně s takovým tónem "obdivuju je, ale já na to nemám" odmítla názor té samé profesorky, že by mohla být modelkou. A poslední z ranku jejích názorů je ten, že chlapi můžou za všechno, jenom oni jsou zloději, vrazi a jen oni ženy znásilňují. Jó, holka, tak proč se chováš a oblíkáš tak, aby si byla pro ně přitažlivá?

Nasral jsem našeho profesora psychologie, řval tam na mě, že se kvůli někomu už do časů základky nenaštval. Velice mě těší, že to prvenství si zrovna odbil právě na mě.:-)

Včera jsem měl slabší depku. Skoro se to nedá nazvat ani depkou, ale taková skleslá nálada to byla. Došel jsem k závěru, že se hrozně v mém životě nudím, že nemá šťávu a že cíle, za kterými se nyní plahočím mi nedodávají vše, co očekávám. Nevím, poslední dobou jsem celkově takový divný...