Jsme vůbec šťastní?

Tak prostá, až trochu naivní nebo také hloupoučká otázka a přesto jak těžké je na ní odpovědět.
Nikdy za mého dosavadního života mě nenapadlo si takovou tu otázku položit. Každý se vás ptá "jak se máte?", ale ne na to "jsi šťastný?".
Poslední čtyři roky, dá se říci, bojuju o jakési místo na slunci. Když mi bylo těch jedenáct až třináct let, dá se bez nadsázky o mě mluvit jako o trosce, jako o člověku, pro který život neměl velkou cenu, neboť byl velmi zlý. Díky pohanství a také psychologii se ze mě postupně stával v oněch čtyřech letech jiný člověk a stále stává - hledám svou identitu, jak by se dalo říct, hledám smysl života, hledám pocit radosti a hrdosti ze svého života.
Jeden člověk, se kterým jsem poseděl ve Story Café, při rozhovoru tuhle otázku vyřkl. Tehdá jsme probírali jeho důvody, proč šťastný není. Tak nějak se na mě, zaplať pánbůh, zapomnělo.
Až o dva dny později ta otázka v mé hlavě znovu vyvstala, až mi zamrazilo v zádech.
Jsem já vůbec šťastný?
Jednoduchým "ano" nebo "ne" se nedá odpovědět, můj život se radikálně změnil, objektivně k lepšímu, ale přesto bych o sobě nemluvil jako o šťastném člověku.

Jako hlavní úspěch se dá považovat to, že jsem se z toho bahna, ve kterém se tehdy válel, dokázal zvednout a něco se svým životem udělat - i když to bylo s pomocnými výše zmiňovanými berličkami. Jako další úspěch se dá považovat změna pohledu na život - je pozitivní a akční, už nikdy by mě nenapadlo se například sebelitovat a snažit se vyvolat lítost v druhých, ale naopak, když je problém, snažím se ho přímo řešit. Obecně zvládám lépe zátěžové situace, vystupování na veřejnosti a další dílčí věci, které pomáhají ze mě vytvářet lepšího člověka. Mám víc přátel, dobrou školu i studijní úspěch v ní (no, to je relativní...), jsem ambiciózní, sebevědomý, asertivní.

Tak, kde je problém?

O sobě, jako šťastném člověku nemůžu mluvit, protože jsem na svůj život mnohem více náročný, než kdy dřív, což je jedno úskalí, to druhé jsou vztahy obecně, zejména pak ty milostné (což je román sám o sobě) i ty rodinné, které se mi, bohužel, hroutí před očima.

Ale, kdo dnes nemá nějaký ten problém?

Když pomineme tu fázi života, kdy jsme do někoho bláznivě zamilovaní (což já tedy bohužel nejsem), jsme my, někdy jako lidé, šťastný? Možná smyslem našich životů je blahočit se neustále za jakýmsi ideálem. A problém nastává teprve až tehdy, kdy svůj boj vzdáváme...

Dlouho jsem nic nenapsal...

...což je věc jedině chvályhodná, protože když objedu weblogy jiných náctiletých, říkám si, že je lepší držet hubu a nechat ostatní, ať si myslí, že si blb, než hubu otevřít a nenechat je o tom na pochybách.
Za poslední půlrok se mnohé stalo, rozhodně ale nic, co bych si přál (snad jen, že jsem už úspěšněji oproti minulému roku) dokončil druhák. V mnohém jsem se změnil, v něčem k horšímu (více podléhám konzumu a reklamě než kdy dřív), ale vesměs se po duševní stránce cítím zase o něco vyspělejší.
Rád bych však řekl, že se cítím svobodnější a šťastnější, za takových životních podmínek se ale o přílišném štěstí mluvit nedá, snad jen o "melancholickém stereotypu".
Jedno z pravidel, které jsem se naučil je, že nikdy nevyprávějte své kámošce, která celý rok za vámi běhá a řeší, že její vztah s Petrem/Pavlem/Davidem/Simonem/Romanem/Matějem/ Markétou/Monikou/Michalem a s dalšíma, se kterými v posledním měsíci něco měla, jí nevychází podle jejích představ a brečí vám na rameni, že nemůže najít tu pravou lásku podle McBealovskýho hesla "Dva jsou Jedno", že možná jste si uvědomili, že vlastně hledáte taky něco jako je láska a ne to, co bylo produktem mé kdysi dávného zhrzeného vztahu (už to jsou víc jak tři roky, měl bych pokročit...), to jest "antiromantika" založená na netolerantnímu zavrhování všeho, co by jenom náznakem připomínalo lásku, romantiku nebo to nejhorší - vztah s mnoha závazky na celý život. Ne že bych změnil názor a chtěl děti, ty dodnes nemám rád (mají zůstat do svých 10ti let zavřené doma a nevotravovat v centru) nebo, nedejbože, vztah na celý život, tak daleko ve svých ještě nepokořených osmnáctinách nevidím (kdo by to mohl po mě také chtít)...mám pocit, že jsem se v tom návalu slov hodnoty ho**a ztratil. No, každopádně jsem ji pověděl, že mi sex nebo jakési pubertální vztahy založené na společné prezentaci a zároveň buzeraci všech, kteří nikoho nemají v centru Liberce, nestačí - nebo ještě lépe - po emocionální stránce vůbec nenaplňuje. Na mě koukala, jako kdybych ji právě oznámil, že nás znovu okupují Sověti. Celý její svět se jí zhroutit (je vlastně tak egoistická, že si ani neuvědomila, že tím, že jsem něco takového přiznal, se logicky musel zhroutit i svět můj), neboť ve mě hledala někoho, kdo ji sice vyslechne, ale zároveň svým pohledem naznačí, že je blázen, že něco jako romantická erotická láska mezi dvěma lidma, prostě neexistuje.
Dopadlo to tak, že jsme si koupili čokoládový dort...z čehož plyne další má nová zkušenost - po orální stránce mě více uspokojí obyčejné jahodové lízátko za pět kaček než drahé čokoládové dorty nebo gumový medvídci, po kterých mě bolí pak dva dny zuby.
Další triky, které vám pomůžou se dostat ze špatné nálady je si koupit něco milého (to aby vždy, když začíná člověk nějaký vztah si nechal nějakou peněžní rezervu), porušit svojí alkoholovou absenci (nevím ani, jak se to píše...ten Berrendsen? byl fakt dobrej) nebo potkat lidi ze staré školy a dvě hodiny s užaslým výrazem ve tváři zaujatě diskutovat na téma "ty ses ale změnil/a" nebo "Si zhubnul", "ty zase ztloustnul", "vohol se, vypadáš jako prase". Hlavně ne zkoušet seznamku (z toho se ale člověk stejně nepoučí) a to i přesto, že seznamka obecně v 90 % připadech byla, je a bude výkladní skříní zoufalců, iditů, vymaštěnců a další pozemnských i mimozemských netvorů vedené i nevedé v Červené knize zvířat.

Od NÍ další překvapení

Považuju se za pravidelného čtenáře deníku Mladá Fronta (výzkumy prokázali, že Mladou Frontu čtou nejvíce mladí a vzdělaní lidé mající svůj názor a chuť přemýšlet) a proto mi neujde ani příloha ONA Dnes, kterou ani dnes nemůžu přenést přez srdce.
V posledním čísle zmíněného časopisu jsem se dozvěděl, že redaktorka je rozhořčena nad anketou (bůhví na jaké úrovni ta anketa byla), jak muži vnímají ženy a jejich postavení ve společnosti. Oné redaktorce se totiž nelíbilo, že jsou ještě stále muži(procento neuvedla, nevymyslela si tu anketu?), kteří ženu vnímají jako domácí hospodyňku starající se jenom o jídlo, dům a svojí "krásu".
A divíte se? Když jsem se podíval na následující stránky toho časopisu, jak si myslíte, že asi ony samy sebe prezentovaly? Nedivme se, že jsou na světě hloupí muži, ale i ženy, které tyhle časopisy berou si k srdci.Nedivme se, že názor na ženu je takový jaký je, když samozvaný ženský
časopis obsahuje jenom plytké úvahy o vztahu, samá doporučení týkající se make-upu a módy a recepty na nízkokalorické jahodové dortíčky s čokoládovou polevou...

Sláva naturalismu

Jdu takhle městem a do očí mi trkne malá cikánská holčička. Ta klidně, bez rozpaků, na nejrušnějším náměstí Liberce stáhne kalhoty a u sloupu vykoná svou potřebu.
No to byl děs, to vám řeknu.
O pohanech se dnes smýšlí jako o lidech podporující "volnou lásku"(dá se tomu říkat tak romanticky "láska"?), drogy a přírodu s ní spojené "přírodní věci", které prosazují do každičkého detailu.
Tož dobrá, nebudu hodnotit pohany ostatní, ale sám sebe - já prostě takový nejsem a ať se snažím, aby ze mě byl člověk sebelepší, stále mi bude hnusný, dle výchovy v evropské civilizaci, aby mi někdo chčil před mýma očima.
Asi jsem estét...a vlastně nemám se za co stydět.

ONA Dnes a ON Dnes

Mladá Fronta podlehla současné vysoké poptávce po ženských časopisech a vydala svoji ONU Dnes. Čekáte-li však nové, svěží a inteligentnější zpracování "ženského světa", dočkáte se leda tak zklamání. Úděl současné ženy spočívá v "ulovení" a uspokojení svého partnera. Alespoň tak zní diktát dnešních módních a live-stylových časopisů. Mladé Fronty bohužel nevyjímaje. Koncept tzv. ženských časopisů se opírá o dva protikladné světy, které však umí mistrně vzkloubit dohromady. O svě paní emancipované - feministky a o svět paní úzkostlivé - domácí puťky. Vyjde z toho pak paskvil, že žena wamp je vzorem pro zdravou sebevědomou ženu zároveň podléhající "kouzlu" mužů. V prvním čísle Mladá Fronta nabídla hned v úvodu úvahu nad ženským pojmenováním různých profesí od Olgy Somerové. Nemám nic proti tomu, aby si ženy říkali "paní doktorka", "paní advokátka" místo "paní doktor" apod., ale o ženě, která tenhle problém řeší s takovou velkou vervou jako Olga Somerová, můžu jenom ztěží říci, že je zdravě sebevědomá a emancipovaná. Článkem paní Somerové však začíná a zároveň končí inteligentní "vložka" tohoto časopisu. Zbytek vyplňují témata tradičního typu jako "jakou rtěnku na party?" nebo "nebojte se v zimě barviček". Pravda, "jak nachytat toho vašeho, že vás podvádí" nebo "máte problémy v komunikaci? zkuste netradiční sexuální polohy!", se zde zatím neobjevilo, ale vyšlo prozatím jedno číslo, takže co není, může rychle přijít.*
Shrnuto a podtrženo, nic nového nám ani taková značka jako je Mladá Fronta pod sluncem nepředvedla. Ale tím není ještě zdaleka celá záležitost odbytá. Hlavní otázka totiž zní, jakými vlivy, kulturními, historickými, psychologickými a sociálními je způsobeno, že v dnešní době roste síla "ženského kultu" stavějící na zdaleka odlišných principech než zdravá matriarchální společnost.
V celém západním světě se hroutí patriarchát a celková dominance mužů v rodině a místo toho nastupuje snaha žen vyrovnat se mužům. Jenže to zde naráží na mnohé problémy typu "kariéra nebo děti?" a další, neboť dnešní rozložení světa není přirozené, jak by se nám někdo snažil říci. Kdo četl názory Michaeli Jílkové, pochopí, co tím mám na mysli a jaký je v celé téhle záležitosti můj názor. Proti problémům, které stojí dnešní ženě v cestě se musí bojovat a ženy se v boji proti němu musí spojit. Vznikají tedy námi známé časopisy rozebírající veškeré možné nešvary. Ale jak nejlépe okolnímu, cizímu a skoro až nepřátelskému(mužskému?) světu se bránit, než tak, že "si my, ženy vytvoříme svůj vlastní svět, založený na jiných, námi určených principech"?
Je to tedy všechno reakce na svět?
Anebo chytrá kampaň mnoha firem, které výhodně spolupracují a vytváří umělý svět žen, ze kterého pak profitují?

---

* v době sepsání tohoto článku vyšlo první číslo, v době vydání tohoto článku už vyšla celkem tři čísla, pro zachování autentičnosti článku nebylo nic pozměněno ani aktualizováno

Divoký život jednoho divokého studenta...

Novinek je za posledních pár dní tolik, že by člověk ani nevěděl, kde má začít se svým srdceryvným vyprávěním o svém pro ostatní nudném životě začít a tak si ulevit svému nevědomí, když opět chudák internet se stane objektem pro vybití dříve potlačených subjektivních emocí. Hold, to je jeho úděl (viz. Zahradův blog)

Asi bych se měl vrátit k tomu, jakých reakcí jsem se dočkal na tu slohovou práci, co jsem odevzdal. Ale žádné ve skutečnosti nebyly, učitelé si to mezi sebou tak akorát šeptají, drbají o mě, usuzují z mého chování a přetransformovávají zastaralé pohledy na mou osobu. Nic víc.

V pátek jsem byl v posilovně - pane bože. Zajímalo by mě, proč do něčeho takového vůbec lezu. Nechci zhubnout (copak se ze 55 kilo dá ještě něco zhubnout?), nechci být svalnatější, krásný jsem dost{:-))}, takže zkrásnit se také nepotřebuju a zároveň si uvědomuju, jakou kulturu a styl chování tím podporuju. Zapátral jsem introspektivně do mé duše, projel jsem id, ego i superego(tam to nejvíce zlobilo) a přišel jsem na to, že mě posilovna přináší uspokojení na bázi jiného druhu setkání s přáteli, než jenom v hospodě nebo čajovně(kde jako obvykle jsem jediný, kterému je líto utrácet peníze za chlast a nic si neobjedná). Ten pocit sounáležitosti při společném tlachání o hrozném chování našeho spolužáka nebo o tom, co vám vychází na vysvědčení při udýchané jízdě na rotopedu, mi přináší uspokojení. Nedávno jsem totiž měl menší depku, že můj život jede v zajetých kolejí, že je stereotypní, nic nového se očekávat od něj nedá, a když jo, tak něco hrozného, a posilovna a mnohé další "novinky severského života prostého Liberečáka" je účinným prostředkem jak proti nudě ze života bojovat. Efekt to přinesl - hned se cítím mnohem lépe.
Jenže posilovna je celkem nuda, tak jsem to nevydržel a za chvíli jsem si k tomu vzal - ach, to je úděl nás, intelektuálů, papíry s novými slovíčky na němčinu, které jsem se začal učit. Pochopitelně, že jsem se nenaučil nic(říkáte si, že v pátek odpoledne je bláznovství se učit?), vykonávat mentální a fyzickou činnost najednou není efektivní, to je jeden z nejzákladnějších poznatků psychologie práce. Vzpomínám si na slovo der Turm, ale jaký je jeho český překlad, to je nad síly mé paměti. Po posilovně, kde jsem zanechal šest stovek za permanentku na 10 vstupů (a to si pak mám stěžovat na nedostatek peněz, když to utrácím za takový pitomosti), jsem šel do TESCA. U nás na Králáku je pouze jeden obchod (Delvita), kam normálně moje máma chodí nakupovat a já ji navrhl, že se jí podívám na ceny v TESCU, že když tak bych jí tam vždycky nakoupil (hrozně mě baví nakupovat, hlavně za cizí peníze). Takže jsem po supermarketu TESCO pobýhal asi dvě hodiny s mobilním telefonem, který mi sloužil jako zápisník cen. Tam bylo narváno, jako kdyby astrologové zase vyhlásili konec světa. Ty lidi mě proklínali za to, že jsem jim tam zabíral místo jen kvůli jedné koblize a čokoládovém dezertu, zatímco oni brázdili regálama s narvanýma vozíkama. Ano, i to zapůsobilo na to, aby stereotypnost mého života vymizela...

Pak jsem zase v jiné části Liberce sháněl agenturu JobStudent, která zprostředkovává brigády potencionálním bigádníkům. Jelikož jsem to nemohl najít, vlezl jsem na vrátnici vysoké školy, vrátnou buzeroval otázkou, kde je tu ta agentura, a jelikož místo toho, abych hledal malou vilku, kde mají sídlo, jsem obešel vysokoškolské koleje a cestou se zeptal dalších pěti studentů místní fakulty, kde se tu nachází agentura JobStudent. Až mi šišlavá málo hezká dívka s tlustýma brýlama na nose navedla na "železné schody", které mě ke kýženému cíli konečně zavedli.

A sobota byla významný den - první den, kdy rozchcapený fracek zbohatlické rodiny šel pracovat...sic jen na šest hodin, ale i to se počítá. V Hypině jsem vykládal zboží do regálů, i když víc jsem vykládal do telefonu (byla potřeba aktuálně zpravovat všechny své známé o momentálních emocech v první ehm...práci) než do regálů a i přesto na mě ostatní hučeli, ať to s tou prací nepřeženu. Šíleně mě potom bolely nohy, ne z chůze, denně normálně nachodím několik kilometrů, ale měl jsem celých šest hodin na nohou Steelky a to není zrovna dobrá pracovní obuv...
Krom poznání, co znamená cena práce, jsem dospěl k závěru, že už pokladním nebudu příště říkat "usmívejte se, venku je přece tak krásně", protože už chápu, jaký je to tam tvrdnout s tak nudnou prací. Ale se stálými členy personálu jsem se za těch několik hodin stačil i zpřátelit, takže do týdne musím Hypinu jen tak navštívit, abych je všechny pozdravil...:-))

Domů jsem se vrátil někde po půlnoci, unaven, stačil jsem shlídnout tu Plastickou ordinaci s.r.o. a šel jsem spát. Ráno jsem se mohl vzteky přetrhat, že jsem se nedonutil být vzhůru, protože mám do dneška doma asi dvacet nepřečtených knih, spoustu úkolů, vlastních projektů apod. a já to absolutně nestíhám. Ano, na moje remcání, jak všechno věčně nestíhám, jste zvyklí, ale dnes to platí dvojnásob...

A předevčírem mi konečně napsala Ethelwen majla...

Co jsem dělal o weekendu - slohová práce

Jelikož jsem o jedné z hodin ve škole "zlobil", dostal jsem za úkol na dvě A4 stránky ručně napsat esej na téma "co jsem dělal o víkendu". O hodině zeměpisu, která teď právě zkončila, jsem svojí "kompilaci" dal dohromady a rozhodně stojí za to, abyste si jí přečetli.:-)Slohovou práci mám odevzdat učitelce na účetnictví...

Co jsem dělal o weekendu

Nejdříve, než se dostaneme k rozebírání tématu "Co jsem dělal a prováděl o posledním weekendu", musím poznamenat na jeden velmi závažný fakt, který mě zaráží a prakticky i brání mé tvořivé síle, kterou bych za jiných, mnohem příhodnějších a veselejších podmínek, do kterých má současný stav věcí a životního prostředí poměrně relativně daleko (asi tak jako je od sebe daleko Liberec od největšího kráteru přirozené družice Země Měsíce), bych do chodu věcí lépe zapojil a využil k užitku všech a věci dobré. Bohužel se tak neděje. Zpět k jádru věci. Co mě tedy v mém tvůrčím psaní prozatím brání? Neznalost terminologie naší učitelky, která nás na škole, kterou navštěvuji, mimochodem s názvem Střední Škola Právní, vyučuje účetnictví. Naše učitelka nám totiž tvrdí, že mám psát "esej" (v originále psáno "essay") na téma "Co jsem dělal o weekendu", i přesto, že je zjevné, že neví, se vší největší úctou k ní, co esej vlastně znamená. Esej je vědecké pojednání (úvaha), ve které docházíme k subjektivním závěrům na základě objektivně přijímaných faktů, definicí a norem. Je mi velmi líto, ale to déto definice zadání cvičení, které zní, co jsem dělal o weekendu, nemůžu vtěsnat, ať dělám, co dělám, takže se omezím pouze na snahu na obyčejnou slohovou práci na výše zadané téma.
Poté, co jsem se alespoň částečně zbavil své menší frustrace mající svůj původ v definici eseje, můžu pokračovat v započaté práci. Jelikož naše pohledy na to, co je weekend, se mohou lišit (nehledě na to, že se poměrně výrazně liší naše názory na to, co je vlastně esej), musím se snížit až na tak nízkou úroveň, abych vám své subjektivní stanovisko ozřejmnil. Weekend pro mě začíná tou chvílí, kdy slyším poslední zvonění v týdnu, tedy ihned poté, co s rozzářeným úsměvem a duševním uspokojením, že mám zas od školy pokoj, vykračuju ve svých milovaných steelových botách z té zašedlé budovy nosící ten hanlivý výraz "škola". V tu chvíli se mi v hlavě rojí plány, jak naložit se 48 následujícími volnými hodinami, mající v mém řebříčku hodnot mnohem vyšší místo, než 120 hodin všedního týdne, které mi systematicky kazí a ničí výše zmíněná zašedlá budova. Jakmile jsem dorazil domů, ze školní tašky jsem poměrně agresivním způsobem vytáhl všechno, co by mělo byť jen příchuť slova "škola". Nedivte se tomu agresivnímu chování - páteční rituál vyhazování učebnic a sešitů, tužek a drobků od hnusných maminčiných svačin, slouží jako velmi dobrý a z psychologického hlediska i velmi potřebný ventil agrese nashromážděné po celý školní týden. Místo ve vyprázdněné tašce po školních připomínkách zabraly látky. Říkáte si, jaké látky? Ano, látky, čtete dobře, ale bohužel vám nemohu zdělit, za jakým účelem, neboť byste pravý důvod mého počínání, ztěží pochopila. S látkami jsem zašel ke své kamarádce, tam jsem se přežral cukrovím, látky jsme upravili, naměřili a pokecali jsme o všech možném. Po návštěvě kámošky, u které jsem látky nechal v jejích dobrých rukou, jsme s partou kamarádů šli do posilovny. Ten, kdo mě zná, může být tímto faktem zaskočen. Já a posilovna? Já a hloupé plytké jednání integrované v touze po tělesné atraktivitě? Je tomu tak. A to i přesto, že se i nadále držím svých anarchismem přičichlých názorů, kterým byste beztak nerozumněla. Poté, co jsem se vrátil domů, zavolala mi má příelkyně, se kterou jsem si vyjednal na další den schůzku a pokecal s ní celkově dvě a půl hodiny. Pak jsem se věnoval svým knihám, mám jich doma nepřečtených asi dvacet a už mi hoří termín v knihovně. Ach, to je úděl nás, intelektuálů. Pátek je tím definitivně uzavřen.
Sobotu popíšu jen krátce, hned z rána jsem se setkal s přítelkyní, se kterou jsem strávil celý den, který nemohu popisovat, neboť bychom zabřehli do obnažených luk pornografie.
Neděle se nesla v poklidnějším duchu, dopoledne jsem si četl a odpoledne jsem strávil tím, že jsem se nutil do učení. Avšak mé autoregulační a sebereflektivní chování podlehlo egocentrickému pudu mého id, jehož zájmem byla blíže nespecifikovaná zábava.
A to byl můj weekend...

Milý Ježíšku, předtím než nakoupíš dárky, nezapomeň se prosím stavit u Homecreditu...

Vánoce ... svátky klidu, míru a pohody. Nezdá se mi však. Já si je skutečně užívám, což o to, ale lezou mi na nervy ostatní, kteří tyhle svátky akorát zneužívají.

První skupinou jsou pohané - ty si podle svého postoje k Vánocům dělí na dvě skupiny - na všechny a na mě. Ti všichni tvrdí, že Vánoce můžou oslavovat, protože je to pozůstatek pohanského svátku zimního slunoratu, což jim dávám za pravdu, ale Vánoce slaví zvlášť a jinak než samotný Yule. Ta druhá skupina, respektivě snad jenom já, si uvědomuju, že Vánoce s mnohými svými tradicemi je pozůstatek pohanského svátku narození mladého Boha, a Vánoce slavím taktéž, ale za to jsem si schopen říct, že Vánoce slavím proto, že mě to baví. A nedávám to do hloupé souvislosti s Yule, když tam žádná není. Mimochodem v posledních letech jsem se zasloužil, aby z naší rodiny vymizeli všechny křesťanstvím načichlé tradice, takže Vánoce jsou u nás jenom osa stromeček - dárky - cukroví...

Ale horší skupinou jsou obyčejní konzumní lidé, kteří se nechají nachytit na všemožné reklamy v televizi, internetu, rádiu, mobilu atd. K Vánocům jisto jistě patří obdarovávání, ale skutečně to musí vypadat jako v té reklamě na půjčku od nějaké banky(?), kde se říká "digitální fotoaparát pro syna, domácí kino pro manžela, kolo pro dceru, nový nábytek pro toho a toho...". Já strašně rád nakupuju dárky, rád je vybírám, dělá mi to osobní vnitřní radost, nerad i samotný nákup odflakuju. Zní to sice jako otřepaná fráze, ale je to tak, ale kupuju ostatním v normě mé finanční. Takže moje rodiče ode mě novou digitální kameru nedostanou, protože- a to se klidně můžu posrat, dvacet táců prostě neseženu.
Válka mezi sousedy, kdo upeče více cukroví, kdo zkusí nový druh upéct, kdo lépe uklidí dům (nezapomeňte na to, že Ježíš se narodil ve chlévě, tak proč vy se mělo uklízet, že), kolik dárků a zakolik kdo nakoupí...taková zbytečnost, téměř až pitomost. Ze všeho nejraději mám zase ty své třídní Barbie, které se po Vánocích předvádějí, kdo má dražší jeansy.

Lidi, Vánoce jsou od toho, abychom si na sebe vzpomněli a zapomněli na všechny problémy a udělali si navzájem radost. Je skutečně váš dobrý přítel ten člověk, který vás nutí, aby jste mu koupili dárek, na který si máte půjčit? Daruje se, protože chceme si udělat radost - ze samotného darování a ne proto, že musíme mu udělat radost tím drahým dárkem...